LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem SAADE slyšel v Plzni naposledy málem zbořili klub. Byli jednoznačně nejhlasitější klubovou kapelou, kterou jsem kdy slyšel. Údajní králové hlasitosti z MANOWAR by mohli jen tiše závidět to, jaký akustický tlak dokáže pouhá dvojice muzikantů v malém klubu vytvořit. Měl jsem tehdy pocit, že se mi musí každou chvíli rozpadnout tělo na malé chvějící se částice. Ale to předbíhám hlavní hvězdu večera o němž napíši několik řádků.
Když jsem v pátek vstoupil do klubu, na scéně právě vládnul K-LXM se svým noise-industriálním diktátem, rozloženým na stolku uprostřed pódia. Od ambientnějších ploch se rychle dral k brutálnějším atakům. Tyto vpády velmi výživně houpaly s dynamikou celé produkce a oproti jiným industriálním setům nabízely stále nové motivy, jež dokázaly udržet plnou pozornost i u lidí, kteří byli viditelně tímto žánrem zatím netknuti. Hlukovou trýzeň doprovázely krom různých pružin a plechů i snímače, které si K-LXM dával do úst a přes efekty prznil své vlastní skřeky a vytí. Závěr setu patřil výraznějším rytmickým sekvencím, které na sebe byly vrstveny. Myslím, že mohu s klidným svědomím říci, že to byl nejlepší koncert, jaký jsem od K-LXM zatím navštívil.
Na MÖRKHIMMEL jsem se více než těšil. Jedna z mála metalo-crustových kapel domácího podzemí je posledních pár měsíců vidět a slyšet hlavně díky albu „Zloskřivec“, které se může pochlubit i vinylovou verzí. Aranžérsky jde o skvěle okoukaný, špinavý crustem načichlý oldchool. Instrumentální mašina živě až na pár výkyvů pracuje více než uspokojivě, smíšené dojmy do jejich setu ale vlévá osoba vokalisty Slávka. Při příchodu všem ukázal nedotaženého paroháče, jako by se sám styděl, že něco takového před lidmi udělal a následně započal projev, ve kterém se snoubila zvláštní nejistota s black metalovým pózováním. Instrumentální chyby odnese rychle čas, ale to jak kapela působí jako celek, přehlédnout nelze. Postrádám to mrazení v zádech, atmosféru a jiskřivou živelnost, kterou dokázali předat na koncertě bývalé kapely některých členů MÖRKHIMMEL. Chci však věřit tomu, že jsem měl jen štěstí na méně povedené vystoupení.
Od SAADE jsem čekal brutální sonický válec a pokud se tak zlehka tvářili první dvě skladby, tak třetí odhalila skutečnou tvář nového materiálu. Jako bych většinu setu poslouchal flanelovou verzi FOO FIGHTERS. Jen tu je více špíny, více dřevorubectví a méně prvoplánově hitových nápadů, které se rychle zavrtají pod kůži. Kytara hnaná často přes kvákadlo, výrazný flanger a basový aparát lehce zalepila prostor baskytary, současně nepůsobila zdaleka tak přepáleně, jako minulý koncert. SAADE si dovezli vlastního zvukaře, který dokázal udělat zvuk tlustý, plný, ale přesto poměrně slušně čitelný. Velkoparádně z celého zvuku lezly bicí, za což lze poklonu vystřihnout krom zvukaře i famóznímu bubeníkovi. Překvapující bylo, jak písničkově a popově (v dobrém slova smyslu) z celého setu SAADE vybruslili, aniž by poztráceli svoji stonerovost a psychedelii. Příště jdu zas.
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.